• Home/
• Blog/
• Andulka /
• O mé cestě ke Kristu

O mé cestě ke Kristu Andulka

Ráda bych se s vámi podělila o mé cestě ke Kristu, tuto stránku už navštěvuji dělší dobu a myslím, že asi podle všeho nastala ta správná doba, abych napsala jak si mě Pán přitáhl k sobě.

Vyrůstala jsem v rodině, kde moje maminka je věřícící, byla katoličkou, ale do kostela pravidelně nechodila, táta je nevěřící, za jistých dob byl komunistou, takže si nepamatuji, že by se doma vykládalo kdoví jak o Bohu, jedině u mé babičky, která do nás neustále hustila potřebu se naučit katechismus. Mé sestry byly pokřtěné v ŘKC potají, za dob komunismu to nebylo vítané, táta by dělal zle, že by mohl mít problémy v práci, už jednou byl "na koberečku" když nadřízení zjistili, že měli s mamkou obřad v kostele - svatbu.

Mě se pokřtít nepodařilo, pamatuji si, to mně mohlo být tak sedm nebo osm let, když maminka šla se mnou potají za panem farářem u naší babičky, aby mě pokřtil, avšak ten ji odmítl s tím, že nejsme v jeho obvodu - "kde to má na starosti" a přes maminčiny námitky-zoufání, že u nás na vesnici mě pokřtít nemůže kvůli tátovi, maminku odmítl. Pamatuji si jak jsme přišli k babičce domů a mamka plakala a plakala. Já, která ničemu nerozuměla, jsem svým dětským rozumem ji utěšovala: mami, to nevadí, já nemusím být pokřtěná, mně to fakt nevadí, neplač...Bylo mě jí strašně líto, prostě maminka plakala a já ji utěšovala, že plakat nemusí, protože mě to nevadí, že nemusí být z toho smutná.

No a pak se to už moc neřešilo, až v dospělosti mě má sestra chtěla mít za kmotru svého dítěte, jenže to musím být pokřtěná... Na tento popud jsem začla chodit na přípravu na křest a vlastně jsem byla ráda, že je tomu tak, nakonec jsem kmotrou nebyla, poněvadž se to nestihlo. Příprava byla delší - co si pan farář představoval, pokřtěná jsem byla v r.2002 jako dospělá. Hodně mě ovlivnila literatura, kterou mi farář věnoval, byla to knížka o duších v očistci. Celkem mě to zajímalo a po nějaké době jsem začala mít sny o mrtvých příbuzných, různé nadpřirozené příhody, které mě vlastně už provázely od dětství, kdy jsem mívala pravidelně nějakou dobu, nějaké vidění u mé babičky. Možná i tímto jsem vnímala už jako dítě, že asi nějaký Bůh je...

Ovšem z těchto zjevení jsem mívala strašný strach a nechtěla jsem v té místnosti sama spávat, zajímavé bylo, že jsem o tom babičce nevyprávěla, prostě to v noci proběhlo a já pak akorát další večer jsem nechtěla sama usínat. Tohoto strachu jsem se asi tak definitvně zbavila při mém obrácení, tedy asi tak před necelým rokem, kdy vím, že mě z tohoto strachu před usínám uzdravil Ježíš.

Krátce po mém křtu jsem byla i biřmovaná, byl to honosný obřad, bych řekla, v té době se mně to líbilo, přijel i biskup, no byla to "sláva", avšak od biřmování se toho v duchovním životě moc nezměnilo. Jednu dobu, jsem měla za to, že mám pomáhat duším v očistci - návštěvy zemřelých byly a hojné... Ještě tedy musím napsat, že jelikož jsem se cítila vnímavější, začla jsem provozovat automatické písmo, kde mi ruka lítala po papíře, no docela to fungovalo, jenže pak z jednoho životopisu buď nějaké řeholnice nebo světce jsem zjistila, že je to Bohu ohavností a v Bibli jsem si to potvrdila - Bibli jsem mimochodem četla velmi zřídka. Takže nastala zpověď, inspirována katolickou duchovní literaturou jsem chodila k přijímání, na mše a žila v tom, že Pán chce po mně nějakou oběť. Milovala jsem místa zjevení panny marie, její růženec apod. 

Jednoho dne jsem však na internetu přečetla svědetcví jednoho kluka, jmenoval se Jožka, psal o tom, jak byl katolíkem a jak mu Pán otevřel oči, mluvil tam o královně nebes, růženci, že to není Boží apod. No v té době to se mnou vůbec nehlo, ale napsala jsem mu mail a láskyplně jsem mu vysvětlila jak to vlastně my katolíci máme, že to špatně chápe a cosi kdesi, Jožka mi ochotně odpovídal, vkládal věty z Písma, já pořád "boxovala" za královnu, světce, přijímání...

JENŽE - krátko na to jsem se v noci probudila a hlavou se mi honila ta pasáž v Písmu, bolela mně z toho hlava a pak následující den jsem přemýšlela co to je. Pak jsem se začala modlit - upřímně, že chci poznat pravdu a pokud žiju ve lži ať mně to Pán ukáže. Když jsem se modlila růženec, už jsem se modlila s tím, že to je jako s marií, ale k Pánu - začla jsem mít zkrátka v tomto neklid.

No jednoho dne při modlitbě jsem najednou "slyšela" - jsi připravena? Já nevěděla co to mělo znamenat, co mi tím Bůh říká, až následující den jsem otevřela nějakou stránku a tam byl nadpis: Jsi připraven, Ježíš přijde brzy! - byla to šlupka jak elektrikou, bylo to živé a jakobych dostala facku.

Postupně mně začly dávat Jožkovi argumenty smysl a začla jsem číst Písmo, modlila se a volala k Pánu. Bylo to těžké období, v tom čase jsem pak vyházela všechnu literaturu "co smrděla", kříž - kterému jsem se klaněla a líbala ho, růženec - ovšem kde byl asi největší boj - to byla medailka panny marie na krku od pana faráře, tu jsem sundávala nadvakrát, první den jsem ji sundala a přemohl mě takový strach, že jsem večer utíkala z postele si ji zas nasadit, abych náhodou nepřišla o ochranu a nerouhala se marii. No modlila jsem se k Pánu a pak druhý den jsem řekla a dost, sundala jsem medailku a řekla jsem Bohu, že to dělám kvůli Němu a že se přece nemůže zlobit ani marie, kdyby opravdu nějakou moc tu měla - tak jsem tehdy ustrašeně přemýšlela.

Večer, když jsem usínala mně bylo do pláče, měla jsem strach, byla zmatená, tak jsem se úpěnlivě modlila - Bože prosím tě, ukaž mi jak to je, kde je ta pravda, no a najednou jsem "slyšela" - Já jsem ta pravda, cesta a život... Vnímala jsem Ježíše a tenkrát s díky, s vděčností a v poklidu usnula. No v noci jsem měla sen, stála jsem v řadě s cizími lidmi v pokoji, najednou se otevřely dveře a dovnitř napochodoval hrozný démon - měl podobu obrovského ještěra, to tělo bylo velké, dlouhý ocas a kolébavě se ke mně přivlekl, ukázal na mě prstem a strašně nadával, nerozuměla jsem mu, připomínalo mi to němčinu a co bylo zajímavý, připomínalo mi to proslovy rozvášněného Hitlera, když svérázně promlouval k lidem za mikrofonem.

Bylo to hrozné, měla jsem strach a najednou jsem si vybavila to, co jsem slyšela před spaním a tedy jsem sklonila hlavu, zavřela oči a zopakovala jsem, vyznala kdo je můj Pán, kdo je tou pravdou, mým životem, cestou. To jsem opakovala a pak se ten hrozný démon odplazil z místnosti pryč a zabouchly se dveře, nechal mě být. Před nedávnem, věřím, že to bylo od Pána, jsem dostala poznání, že v ten okamžik, v tu dobu, jsem zvítězila nad démonem, který se vydává za královnu nebes, její růženec...

Ono se v té době toho událo vícero, ale pak to šlo ráz naráz, poznávala jsem Boží pravdu, Jeho slovo, pak jsem i narazila na tyto stránky, ve kterých jsem si potvrzovala to, co jsem poznávala od Krista, bude to necelý rok, co jsem opustila ŘKC.

Během té doby jsem si prošla pokáním, na kolenou doma v kuchyni jsem vyznávala Pánu své hříchy, byly mně připomínány hříchy, na které bych už ani snad nevzpomněla, dodnes mně Pán ukazuje kdo jsem, naštěstí mi je to ukazováno s Láskou, poněvadž bych taky mohla ze sebe zůstat v šoku a nehnout se z místa. Já si třeba vždycky o sobě myslela jak jsem hodná, obětavá - no leda tak v mém omezeném prostoru vnímání sama sebe, dnes vidím jak je to nezdravé, lživé a v těch Božích očích to na mě musela být teda podívaná! Vlastně v té celkové duchovní oblasti jsem musela dělat radost Zlému, no vlastně jsem byla jeho, od něho podporována jak jsem to hodná a milá holka...

Když jsem se postupně rozhodovala "jenom patřit Pánu" a nenavštěvovat už mše v ŘKC, měla jsem sen, v tom snu jsem byla v okně vysokého domku a sledovala jak se valí velká voda, ta voda všechno zatopila, smetla, ale já s tím domem stála, byla jsem v bezpečí. Když jsem procitla, hned se mi vybavila slova z Písma:

Matouš 7: 24-27 Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. 25Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily na ten dům, ale ten nespadl, protože byl založen na skále. 26Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude však podobný bláznu, který svůj dům postavil na písku. 27Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily na ten dům, a ten spadl a jeho pád byl hrozný."

Věděla jsem, že pokud budu stát a držet se Božího slova, stát na Kristu, jsem v bezpečí, ale jakmile bych šla doprava či doleva, je to oblast, kde to není Bohem posvěcené, je to oblast kde není Světla, vládne tam temnota. Tohle mi hodně pomohlo i k zodpovězení na mnohé otázky ohledně "světců", královny nebes atd.

O tom jak se mě dotýká Pán, mění život, jak si mě použil, abych přivedla na Jeho cestu i moji vlastní sestru, jak se nám oběma změnil život, jaké je ovoce, to zas někdy příště.

Ještě bych chtěla dodat, že nejsem žádným bojovníkem proti ŘKC, chci vyzdvihovat vždy Boží slovo, Pravdu a v tom chci zůstat. Poznala jsem, že není mojí cestou se zaobírat lží, poukazovat na ni, ale chci svědčit o Kristu. To píšu pro ty, kteří by měli tendence reagovat na mé svědetcví, že plivu na "matičku církev" a další nesmysly. Kristus ve mně miluje všechny lidi, Jeho ani tak nezajímá jak si tu říkáme, ale zdali jsme Jeho. Proto tohle je svědectví o živém Bohu a Jemu patří všechna pozornost. To, že jsem se rozepisovala o ŘKC je zkrátka součástí mého svědectví a nebylo by logicky dobré to vynechávat.

Modlím se ke Kristu, aby tohle svědectví vedlo jenom k Němu, toužím, aby tohle nevedlo k roztržkám a napadání, že jsem odpadlicí, protestantkou apod. - ani jedno oslovení se mi nelíbí, jsem křesťanka, jsem Kristova a to mně nikdo z lidí už nevezme. Tedy prosím ve jménu Ježíše Krista, aby tyto řádky vedly k našemu Spasiteli. Tak si přeji, aby si to Pán použil, tyto slova jako cestu, směr do Božího královstvíí - tedy ta cesta, tou jedinou cestou je Ježíš Kristus, ale moc toužím po tom, abych Ho tímto svědectvím mohla takto oslavit a vyvýšit Ho. Amen.