• Home/
• Blog/
• Andulka /
• Živý sen

Živý sen Andulka

Milí sourozenci v Kristu, minulý týden jsem měla ráno, těsně před tím než jsem vstávala s mým synkem, manžel byl už v práci, živý sen. Bylo to oslovující a cítila jsem, že je to od Boha.

Od té doby jsem přemýšlela, zdali to bylo adresované spíš jen mně nebo to mám tu zveřejnit. Tak jsem to předala Pánu a modlila se tyto dny, pokud to mám uveřejnit, aby mi to bylo nějakou cestou, třeba i přes vás, sourozence, ukázáno. Nějaké náznaky jsem už pociťovala o víkendu, ale dnes ráno, když jsem si četla článek co je nového na krestan.sk, tak tam se mě dotkla Erikova slova, že se máme dělit o naše požehnání, o to, co nám dal Pán...Tak to byla pro mě taková odpověď, že se mám podělit. Já se vždycky modlím k Pánu, abych něco nevyoslila, po mé minulosti se spoléhám na Boží vedení, tedy doufám, že to tak vidí i náš Otec :-)  a hlavně si přeji, abych Mu tu byla užitečná...

Tedy ke snu:
zdálo se mi, že jdu sama po silnici, byla zima, sníh, vedle silnice byl takový polorozpadlý plot a za ním, jak jsem šla po cestě, se na mě najednou dívali takoví zdivočelí psi, pak nějaké zvíře, které ani nedokážu identifikovat, cítila jsem, že jsou zlí, že mi můžou ublížit, ale přesto, jak jsem šla se strachem kolem té zdi, kde byla ta zvířata, vykukovala na mě, nic mně neudělala. Akorát si pamatuji, že jsem si pro sebe říkala, že až půjdu zpátky tudy už nepůjdu, že je to nebezpečné...
Najednou jsem došla kamsi do města, tam už byl větší ruch, míjela jsem tři paní, které se hlasitě mezi sebou dohadovaly, bylo mně to nepříjemné - ta situace mezi nimi. No pak jsem zaregistrovala, že mám v ruce hrábě. A najednou jsem věděla, že jdu na kliniku k nějakému psychologovi, protože mám snad nějaké potíže. Přišla jsem tedy do čekárny a ty hrábě jsem opřela o zeď, na to mě hned volal ten doktor, že mám jít dovnitř a všiml si toho jak jsem opřela ty hrábě - já se na něj podívala a prostě jsem přiznala, že je nosím a vnímala jsem, že to mělo být známkou i toho, že jsem nějaká poblázněná. No v ordinaci mi dával různé otázky, mimochodem jsem z karty, kterou měl na stole a já do ní viděla, poznala, že mě k doktorovi navedla má vlastní sestra, která mu poslala potají můj sešit ze základní školy, aby podle písma určoval moji povahu, problémy. V kartě bylo napsáno, že můj otec zemřel a že to špatně nesu ( můj otec ve skutečnosti není mrtev, je naživu - není věřící, bohužel je alkoholik).
Já pak namítla, že ale ten sešit jsem psala jako dítě a že nyní mám jiné písmo, ten doktor to uznal a začal mi dávat zas jen otázky, moc jsem jich nevěděla, byly to otázky zeměpisné a já ani nějaké země neznala, co mi předhazoval. Tedy jsem namítla, že ať mi dá aspoň česko, že to už toho budu vědět víc, on souhlasil, ale pod podmínkou, že si k tomu vezmu i slovensko. Jenže jak jsme se bavili, najednou vidím za jeho zády, kde bylo v ordinaci velké okno, černý ohromný kouř, on si všiml kam se dívám, otočil se a sledovali jsme co se děje, ten pohled z okna byl, jakoby to město bylo na dlani. Ten kouř se valil z kopce-hory, z hradu, který se tyčil nad městem. Pak jsme vyšli ven a sledovali jsme jak různě z hospod vybíhají dobrovolní hasiči, nastal šrumec, zahlédla jsem i požární auto. Ten pohled na ten požár, hlavně ten hustý černý kouř byl impozantní. Byl to obrovský dlouhý černý mrak valící se z toho hradu a táhl se nad městem. Jenže v tom všichni lidé začli zběsile utíkat, balit si věci, opouštět domovy, bylo to bláznivé, lidi křičeli. No a já v tom, ty role se najednou obrátily, chytla toho doktora za ruku a táhla ho zpátky na tu kliniku, kde byl větší klid před tím zmatkem a davem venku. Věděla jsem prostě, že přijde KONEC a nemá smysl někam jinam utíkat. Vběhli jsme na tu kliniku a já mu v rychlosti s naléhavostí v hlase říkám: Brzy zemřeme, prosím uvěřte v Ježíše Krista, uvěřte tomu, že je vaším Spasitelem a že zemřel za vaše hříchy, prosím poproste Ho, aby přikryl vaše hříchy svojí krví... Pak jsme šli dál do místností a ptala jsem se ho jestli někdy četl Bibli - on namítl, že ano...Jenže v tom jsem uviděla jak se nějaký pán pokouší dostat z té kliniky ven, pravděpodobně tam nějací lidé ještě zůstali, jenže hlavní dveře byly už zamčené, byly prosklené, ten pán je rozbil a s řinčením se vysypalo sklo, ale hned před dveřmi byl už voják se samopalem a začal na toho člověka střílet a zahánět nás dovnitř, pak jsem viděla na té chodbě té kliniky strašlivý pohled, na zemi se krčila maminka s dvěma malými dětmi, nad nimi stál voják a kopal do nich, děti ležely už bezvládně na zemi a ta žena křičela: DOST, UŽ DOST!!! Pak jsem z toho snu procitla...
Ještě musím napsat takovou věc: po tu dobu toho snu, jsem slyšela jakoby zpovzdálí ponurou hudbu ( připomínalo mi to hudbu, zvukovou kulisu, když manžel hrál na počítači nějakou hru, kde byly příšery, tajemno apod., občas nějaký tlumený výbuch) - no celou tu dobu jsem to vnímala,  bylo to frustrující, zlé...